...poslední...
I) Máte dost všeho toho hluku? A máte vypalovačku? A silnou aparaturu? Poradím Vám co udělat: natočte si speciální demáč. Vygenerujte na svém počítači digitální ticho. Samý nuly. (Nebo jedničky, teď nevím.) Potom ho rozsekejte na tracky po třech minutách. Vypalte si na cédéčko tak deset až dvacet tracků. Přehrávejte na věži na maximum volume (doprava). Možná se vám bude zdát, že tu něco nehraje. A vlastně to bude pravda. Přesněji řečeno, bude hrát nic. A na plný pecky! Sami si takto vytvoříte vlastní “wall of silence”, kterou přeřvete úplně všechno. Hluk z ulice, sousedovu vrtačku, hospodskou rvačku. Nesmíte se ale do těchto “sounds of silence” zaposlouchat příliš, protože pak neuslyšíte ani zvonek u dveří nebo telefon. Jak tento jev fyzikálně vysvětlit? Mám za to, že “tiché” CD vypouští do vzduchu jakési záporné zvukové vlny, které jako kdyby spolknou nebo vcucnou ty kladné. Využití vašeho demáče může být i opačné: vypálíte několik kopií ticha a spolu s omluvenkou je rozdáte vašim sousedům před chystaným mejdanem. Bude-li jim vadit hluk od vás, jen vloží CD do přehrávače a nebudete s nimi už nikdy mít problémy! Využití může být samozřejmě mnohem širší: pustíte si CD v autě a neobtěžuje vás zvuk motoru, dáte si ho do discmana a budete mít přenosnou oázu klidu, ať jste uprostřed hlučícího velkoměsta nebo poblíž vesnické cirkulárky. Zkrátka, řekl jsem vám, jak na to, vše ostatní je na vás. Ale děkovné dopisy mi neposílejte, kvůli tomu to nedělám. Chci vám pomáhat jenom tak. Nezištně!
II) 
Když už jsem se tu rozepsal o zvuku a nezvuku, tak jsem pro vás, jakožto foto čísla, vybral taky zvuk. Tak jak jsem ho vyfotil. Vím, že fotka působí malinko neostře, ale patrně to nebyl žádný ostrý zvuk. To, že se jedná o téměř neslyšitelný kousíček skladby Cyberkartáč není příliš podstatné. Nevěřili byste, jak jsou si, při určitém zvětšení, různé skladby neuvěřitelně podobné. Rozebírala-li by se podobnost skladeb podle čistě grafické podobnosti, byla by to jedna umělecká krádež za druhou. To by se brzy všichni nedoplatili. Sobě navzájem. Nevím proč, ale někdy mám pocit, že je lepší do hloubky nepronikat...
III) To je legrační, že první Pozorovatelnu nového ročníku, ale zároveň svou poslední vůbec, končím zrovna těmito slovy. Jako bych po celou dobu svých pozorování dospěl k tomu, že některé věci je lepší nevidět. Omyl přátelé. Je to prostě jenom taková náhoda. Vy kteří jste mé sloupečky čítávali delší dobu víte, že mé závěry jsou často ukvapené, nesmyslné, náhodné a leckdy proti smyslu celého předcházejícího článku.
Co říci závěrem?
Snad jen: děkuji vám za pozornost, pokud jste ji mým Pozorovatelnám věnovali! Bavilo mě to! A děkuji Rock&Popu, že mi to trpěl. Bude se mi stýskat!
Tímto jsem, se slzou na klávesnici, d o p o z o r o v a l .
Váš Mardoša
mardosha@noise.cz
