ČÍSLO 05/2001

Právě jsem si sedl ke psaní, zapálil svíčku v aromalampě (vonné tyčinky jsem si tolik neoblíbil… moc čoudí), nakapal do ní voňavý olejíček. A jak se mi tady tak provoňuje pokoj, napadá mě, že se dá najít určitá souvislost mezi vůní a hudbou. Oboje má totiž tu zvláštní schopnost uchovávat, pojit vzpomínky. Znáte to? Jak jste někde na záchodě, umyjete si ruce mýdlem a najednou Vám jeho vůně připomene nějaké vaše životní období. Období, kdy jste zřejmě používali stejnou značku. Musí tam ale být nějaká mezera. Když něco používáte neustále, tak vám to nic evokovat nebude. Teprve když nastane prodleva, a za tři roky tu vůni znovu ucítíte, tak si třeba v roce 2004 řeknete: „No jasně 2001!“ Anebo to nebude tak konkrétní, ale budete si na té toaletě pořád říkat: „Hm, hm, to je divné, jako bych cítil minulost…“ A jak může vůně připomínat lidi! Každý totiž nějakou má, ať už je nám příjemná, nebo ani ne, a tou se nám připomíná. A když pak tutéž cítíme na někom jiném, můžeme být zmateni. Vůně může lidi předcházet nebo po nich zůstávat.
A s hudbou je to podobné. Máte období, kdy hodně posloucháte nějaké album, pak na něj pozapomenete, přijdou nové desky a za pět let slyšíte v rádiu písničku z alba, které jste sjížděli v sedmnácti. Taky slušný evokátor. Mně se to často děje s muzikou, kterou mám na kazetách. Od roku 1994 si je totiž nenahrávám, už si kupuji jen kompakty. A co si je nenahrávám, tak je skoro ani neposlouchám. Takže když si jednou za čas pořídím některou z těchto nahrávek na CD, hnedka se mi vybaví pocity z doby, kdy jsem ji protáčel nejvíc. To mě baví. Ještě zábavnější je to ale u věcí které máte zafixované z dětství. Protože to většinou ani přesně nevíte, co si to rodiče tenkrát pořád pouštěli, a najednou slyšíte ty důvěrné zvuky. Já jsem to takhle měl s Trans-Europe Express od Kraftwerk. Nějak to na mě jako dítě hodně zapůsobilo, když to doma hrávalo. Pamatuji se, že mě zaujal i obal. Trochu se mi to líbilo a trochu jsem se těch pánů bál. Nebo když jsem si nic netuše kdysi pořídil album Laughter od Iana Duryho a zjistil jsem, že píseň Fucking Ada byla kulisou části mého dětství. Dokonce jsem si vybavil, jak jsem si myslel, že se tam sborově zpívá „naše máma“ a vždycky si to s nahrávkou pokřikoval.
S takovým odstupem člověk celkově vnímá muziku jinak, ale hlavně je legrační, jak teprve teď zjistí, o čem ty písničky byly, protože jsem dřív neuměl anglicky nic. Ale stejně se někdy nemůžu zbavit toho, jak jsem jim „rozuměl“ tenkrát. Například v Reedově verši „… just a perfect day…“ jsem vždycky slýchávál „… často připitej…“ (což možná u Reeda nebyla zase tak scestná asociace), nebo Clash jsem v Should I Stay Or Should I Go? místo „… don’t you know which clothes (even fit me)…“, nechápu proč, rozuměl „… tou černou lučkou…“. A tak by se dalo pokračovat. Dalo, ale já už nebudu. Myslím, že každý z vás má dost svých podobných asociací. Nebo jsem jediný a máte mě teď trochu za pomatence. Na druhou stranu, vy si to mezi sebou neřeknete, takže si můžete každý říct: „no, nevim, vo čem to mluví, ale někdo mu asi rozumí…“ Teď si ale myslím, že před vědou stojí zásadní úkol: vytvořit naprosto nové medium – CD s čichovou stopou! Umělci ve studiu budou tvořit nejen hudební složku, ale stejně jako muziku budou muset namíchat i nějaké vůně, které se pak při přehrávání na domácím stereu budou rozlévat po pokoji. To pak budou vzpomínky! Na budoucnost. A věřím, že první CD-Smell vydá Brian Eno. Četl jsem o něm, že je mimo jiné vášnivým sběratelem parfémů a voňavčiček.
Možná si myslíte, že si teď dělám legraci, ale opravdu jsem slyšel, že se s něčím takovým začíná experimentovat. Podobně jako ve vytváření barevného obrazu na obrazovce, který se skládá ze tří základních barev, se vědci pokouší různé vůně nasimulovat pomocí tří základních chemikálií…

Mardoša
mardosha@noise.cz