ČÍSLO 03/2001

I) Seděl jsem v noční trambaji číslo 51 a četl si Rock & Pop. Když vtom zpozoruji jak mi na jeho stánky cosi kape. Po bližším zkoumání zjišťuji, že se jedná o vosk. Po chvíli to vytuhává a odpadává (teď už začínám chápat co znamená když někdo říká „a já jsem vosk?„, znamená to: „a já jako vytuhnu a odpadnu?„, hm na to se těžko odpovídá). Nechápu kde se může v trambaji vzít vosk a proč má co kapat, vytuhávat a odpadávat na cestující. A na můj Rock & Pop. Přemýšlím: je to nějaké znamení? Hm, na to se těžko odpovídá…

II) Baví vás když někdo na koncertě neustále vykřikuje jméno klubu ve kterém se nalézáte? Mám na mysli frontmany z kapel, diváci zpravidla takovou potřebu nemívají (i když by to taky nemuselo být špatné, kdybych při koncertech na mém pracovišti vlezl vždycky jednou za čas do sálu a zavolal: „Ahoj Delto!„). Máte pocit že s vámi účinkující navazuje kontakt nebo vám spíše připadá že vás má trochu za blbce, kterému je neustále potřeba připomínat kde je? Předpokládám, že záměrem je to první, i když se samozřejmě nedá vyloučit ani druhá možnost. A dost možná, že i takováto, často opakovaná informace, může s ukrajující se nocí mít pro leckoho stále zásadnější význam. Zatímco zahraniční soubory se většinou vymezují pouze na výrazy „Czech Republic„, „Prague„ nebo poněkud zmateně „Czechoslovakia„, české kapely se nebojí udat polohu přesněji, a tak uvádějí nejen město, ale zpravidla i klub či název zařízení kde se vystoupení koná. Je to docela dobrý trik jak navázat spojení s místním publikem, ovšem nesmíte si příliš plést města ve kterých hrajete, to pak výsledný efekt bývá spíše opačný. Ani pro žertování na toto téma nemá místní publikum většinou příliš pochopení (a to je docela zajímavý jev: ono jakoby cestovalo, kamkoli přijedete je tam zase místní publikum). Jenže když skupina vyvolává jméno klubu po každé písničce a někdy i během nich, začne mi to připadat trochu legrační. A co mi přijde už fakt směšný: když česká kapela po písničkách děkuje a zdraví anglicky („Thank you Roxy!„ „Nice to see you, Břeclav city!„ „Are you alright?„ „C’mon Everybody!„ „Where’s the bus stop?„). Poprvé se mi to líbilo až když jsem nedávno viděl Soutpaw, kteří to dotáhli tak daleko, že provolávali hlášky typu: „ Thank you, Czech people, you’re great!„. To už bylo tak daleko, až mi to bylo blízké. Tak jo, to byl jeden z mých názorů. See you later…

III) Musím říct že v poslední době jsem s posloucháním hudby trochu na štíru. Nemám sice nejmenší tušení co je to štíra, ale doufám že chápete co tím chci říct. Na druhou stranu jsem ale v poslední době udělal několik úspěšných zátahů v CD bazarech, takže mám teď doma spoustu zajímavých úlovků, kterými jsem se ještě vůbec neměl možnost pokochat. Kochání tedy nechám až mi skončí štíra. Ale přeci jen něco. Vloni v prosinci jsem v divadle Archa zhlédnul představení tanečního souboru Ultima Vez „In Spite Of Wishing And Wanting„ jehož soundtrack jsem si tam zakoupil. Natočil ho můj oblíbenec David Byrne, takže jsem neměl ani proč váhat. Ačkoli jsou to víceméně instrumentální „podklady„ pod tanec, mají silnou atmosféru, a ani takto odděleně nenudí. Navíc jako bonus jsou tam dva remixy z předešlého alba Feelings. Jeden z nich má přes 19 minut - tomu říkám maxáč! Děláte taky někdy to, že si koupíte nějaké cédéčko úplně naslepo? Respektive nahlucho? Já občas ano a je to skvělé dobrodružství. Onehdy jsem si takto pořídil kapelu Sparks, o které jsem předtím věděl jen to, že proslula v 70. letech, tvoří ji dva bratři, mají je rádi Faith No More a jsou trochu úchylní (to se mi potvrdilo už při pohledu na obal, kde jsou oba bratři stylizovaní do role novomanželů – ten s knírkem pochopitelně jako nevěsta). A opravdu jsem si album Angst In My Pants velice oblíbil. Takhle zábavně se propojovala elektronika a kytary v roce 1982!

Mardoša
starší i novější Pozorovatelny najdete na www.tatabojs.cz a www.noise.cz
mardosha@noise.cz