Napadá mě, že bych se u příležitosti dvoustého čísla Rock & Popu mohl tomuto časopisu k něčemu přiznat: Mám Tě rád. Líbíš se mi. Nejsi ani moc tlustý, ani moc tenký, ani moc drahý, ani moc levný, mám všechna Tvá čísla a všechna Tvá písmena. Ale milý časopise, vůbec Tě nestíhám. Číst. Asi je to můj problém a je zbytečné ho zde ventilovat, ale na druhou stranu kde jinde, když to ani nikoho z mých kamarádů moc nezajímá.
Vždycky když dostanu nové, zafóliované číslo, okamžitě ho rozfóliuji (asi tak jako Julii), prohlédnu si obrázky, řeknu si „jé to je zajímavý muziky“ a dám ho na stůl. Po pár dnech ho ale přesunu ze stolu na peřiňák. Na stole je totiž sektor pro tiskoviny k okamžitému přečtení, kdežto sektor peřiňák slouží ke kolekci tiskovin se čtením průběžným. To není jen tak, číst si! Je nutné vybudovat si určitý systém. Když Vojta Lindaur píše příběhy ze zákulisí tvorby časopisu, já vám mohu prozradit něco ze zákulisí jeho četby.
Musím totiž postupovat systematicky, to znamená především chronologicky (abecedně v tomto případě vzhledem k četnosti a roztříštěnosti témat nepřipadá v úvahu a ani řazení měsíců podle jejich počátečních písmen nepovažuji za šťastné řešení), a přečíst si napřed starší číslo. Přitom mě ale momentálně více přitahuje ono nové, ještě fólií vonící. Takže si přečtu kousek toho, kousek onoho a posléze v sekci peřiňák zůstávají obě. A tak jich tam mám už jedenáct a právě k nim přibývá dvanácté – dvousté. Snažím se být poctivý a přečíst si všechno, o čem si myslím, že by mě mohlo alespoň trochu zajímat, a výtisk dřív do sektoru skříň neodložím. Občas si vypomáhám možností brát si časopis alespoň do aut a busů, pokud ovšem nemám discmana, protože jak známo časopis a discman se vylučují. A takhle utíkají dny, týdny, měsíce. Inu co, možná bude trvat čtvrt roku, než se dostanu ke své první Pozorovatelně z prosince 1999, ale alespoň v tom budu mít pořádek!
To bylo furt spěchu kvůli dítěti roku 2000. Extáze mu dokonce udělala i slabikář a teď mám pocit, že se nic neděje. Ticho po pěšině, žádný akce, žádný rozhovory, žádný televize, žádný autogramy. Myslím, že ti co předtím tolik tloukli na poplach, jak je potřeba honem rodit, to teď trochu zatloukli. Nebo zahráli do autu. A dostalo to auto? Mám se tedy možnost dozvědět, které dítě to je? Platím přece daně, pojištění a tyhle věci, vím i, kdo je Miss… Jestli se nikdo nepřihlásí, tak se jím prohlásím já sám. Ano, já jsem přerostlé dítě roku 2000! A neposedné. Dejte sem ty hračky, slabikář už mám!!
Vida, na co lidi všechno nepřijdou. Někdo si třeba udělá patent na „Bigbít“. A teď aby za něj každý platil. Jako by mě už tak dost nestál. Moc nerozumím tomu, jak je možné nechat si něco takového patentovat. Kdybych tam přišel, že chci patentovat slovo „Žehlička“, tak bych pak moh‘ na Hlinsku pobírat autorské poplatky? Nebo bych řek‘, že zakládám firmu „Máslo“ a nerad bych, aby mi do toho někdo dělal. A co kdybych si patentoval název „Patent“? A za každý udělený patent by mi platil i Patentní (nebo Patentovací?) úřad! Nebo bych si moh‘ rezervovat nějaké písmeno z abecedy. Třeba „K“…
No uznávám, to už jsem se dostal trochu daleko. Začínám sám sobě utíkat. Měl jsem zkrátka v úmyslu záměrně nadsazenými přirovnáními vtipnou cestou poukázat na nesmyslnost udělení patentu takovému běžně používanému výrazu, jako je bigbít.
A vůbec, co to tady řeším! Založím si firmu s názvem „Rozum“, nechám si na něj udělat patent (doufám, že je ještě volný), a příště už nebudu psát takové blbosti.
M a r d o š a
mardosha@noise.cz
