… pokračování z předminula
Tak jsem konečně přišel na to, co mi pořád doma tak pípalo! Je po záhadě. Možná je to trochu škoda, protože to vůbec není tak zajímavé, jak vypadalo, že by mohlo. Nicméně uměle to při životě udržovat nemůžu. Předstírat, že mám doma nějakou pípající minimálně Lochnesku, nechci. Dělat ze sebe zbytečně záhadného, že ano. Abych už to neprotahoval – byl to budík! Však jsem říkal, že to není moc zajímavé. Prostě jeden takový malinký, zapomenutý, placatý budíček. Od firmy Seiko - to jsem si moh‘ myslet, že v tom budou mít prsty Japonci (možná by se to hodilo Zelenkovi do nějakého scénáře). Mám ho asi deset let a v podstatě nikdy jsem ho nepoužíval. Je docela roztomilý, jmenuje se World Time Card, dala mi ho matka a je na něm mapka. Zmenšená mapka celého světa. Na jakou vlaječku si máčknete, takové země čas vám to ukáže. Jde o tři minuty napřed, proto pípal vždycky v padesát sedm. Co jen stále nechápu, je, jak se najednou dokázal aktivovat zvuk. Celou tu dobu nic, až teď. No asi jsem to nějak přepnul, že jo, jak jinak. To je v podstatě všechno, chtěl jsem jen, aby citlivější čtenáři Rock & Popu měli už zase jednou klidné spaní.
Když pozorovatelna, tak jeden postřeh: šli jsme v Olomouci kolem výlohy nějakého knihkupectví a tam jsem viděl se slevou prodávat životní příběh Heidi Janků. Chudák holka!
Přátelé, nemáte už někdy pocit, že těch zdrobnělin je přece jenom trochu příliš? Pořád samý lidičky, akcičky, partičky, lasičky. Já je mám docela rád, ale když to pak slyšíte v každé druhé větě… Posloucháte, jak se někdo baví, a říkáte si, jestli náhodou nemluví o nějakých liliputánech nebo co. Vždyť ti lidé přeci nejsou tak malí! Nebo že by byli tak roztomilí? No, nevím, jak kdo. Vemte si ale, jak to zní:
„… Normálně včera, to byla výborná pařbička! Šla jsem svojí uličkou, když jsem potkala naši partičku, a oni mě přemluvili, jestli mam časíka, ať jdu s nima do klubíku, že tam je nějaká akcička. Tak jsem si rychle vzala nějaký šatičky, k nim vychytaný botičky, od maminky vyprosila penízky a vyrazila. Náladička byla výborná, úplně úžasný lidičky, super muzička, DJíček dělal skvělý mixíčky. Pak ke mně někdo přišel, zářil jak sluníčko a pozval mě na čajíček. Byl to skvělej človíček, jmenoval se, tuším, Pepíček, a nabíd mi svý huleníčko. To bylo úplně super. Pak jsme dali ještě nějakej tripíček, taneček a nakonec taxíček. Cestou domů bylo trochu zvraceníčko, ale jinak v pohodě. Byl fakt moc dobrej, i když nebyl zrovna žádný peříčko. Ráno mě bolela trochu hlavička, a tak jsme si dali kafíčko…“
Trošku vysílání pro mateřské školy, ne? Ovšem s hvězdičkou.
M a r d o š a
mardosha@noise.cz
