ČÍSLO 1/2000
       V podstatě náhodou jsem zhlédl kousek ceremoniálu předávání Českých slavíků. Možná je zbytečné abych se rozepisoval o tom jak hustá akce to byla. Několik lžic by v ní stálo po dobu až několika dní! Nicméně mě to samozřejmě nepřekvapilo ani nešokovalo, dokonce ani nekonsternovalo. Byl jsem připraven a obrněn. Čekal jsem, že to bude hodně špatné, čekal, ještě chvíli jsem čekal a pak jsem se dočkal. Bylo to opravdu špatné! Což jsem si ovšem svým způsobem užil. Například velice akční kameru. Jak vynalézavě lze nasnímat tleskající publikum! Nebo ta jejich písnička česká coby znělka! Také mě uklidnilo, že Zlatým nebo Českým nebo já teď už přesně nevím jakým slavíkem byl po loňském trapasu opět zvolen Karel Gott. Mám rád, když je ve věcech pořádek. Představa, že Slavíkem není Gott je mi vrcholně nepříjemná. Mám pak pocit, že něco není v pořádku, ale já to rozhodně nejsem. Vždyť tato soutěž je přeci tak nějak míněna, ne? To není místo na žádné experimenty. To ať si dělají jinde. Zvlášť když Mistr prý zmuchlal formulář důchodového zabezpečení a slíbil že jede dál! A já předpokládám, že to zvládne a že to zvládne sám. Musí, protože nemyslím, že bych se za rok díval zas a riskoval nějakého Hůlku.
      Opravdu jsem si vychutnal ty okamžiky, když si bratři Křížkové alias Damiens (nezaměňovat s Walk-Choc-Ice…ani s Alias) se slovy "díky brácho" navzájem padají do náručí, nebo když Lucie Bílá úpěnlivě prosí národ aby to po svátcích zkusil už "bez těch komunistů". Tak dobře Lucko, já to zkusím. Nějak divně se u toho vykrucovala. Má zvláštní pohyby tahle Lucie… Nebo Lucie! Tentokrát bez udání barvy. Jistě měla radost z přednesu básně na motivy svých textů.
      Nemáte někdy pocit, že v absolutním koncentrátu trapnosti se dá nalézt nová kvalita? Ohlídáme-li ovšem kvantitu, pochopitelně. Jen pan Suchý (Jiří nikoli Zdeněk) to poněkud kazil a vysoko nastavenou laťku trapnosti se snažil zbaběle podlézat. To ať raději do takovýchto pořadů vůbec nechodí. Na tak velkou a neforemnou akci se divadlo malých forem stejně nehodí.

Tak jsme se dožili! Rok 2000 je tady. Všude okolo. Omlouvám se že s ním zase prudím, slibuji, že v příštím čísle o něm nebude ani zmínečka. Ale konečně je jasná odpověď na otázku, zda se to či ono, ta či ona, ten či onen, tohoto letopočtu dožije. Vážení přátelé je to takto: všechno živé které teď vidíte kolem sebe se opravdu dožilo roku 2000. Dokázalo to to. Hm a co teď, že ano. Žádná stříbrná vznášedla, robotů pořád málo, v hudbě stále příliš živých elementů dokonce i strunné nástroje přežívají. Prostě nám teď jenom začínají nultá léta. Jestliže minulá dekáda byla částečně ve znamení revivalu 70. let, tak teď dávejte bacha na definitivní návrat osmdesátek. Připravte si svá céčka, plesnivé kalhoty, síťovaná tričkotílka a udělejte si na hlavě takovej ten vyfoukanej melír. Budete vypadat hrozně, ale na druhou stranu zase budete in nebo možná dokonce trochu before. No doufejme, že to nejhorší z osmdesátých let jsme si už užili na konci devadesátých. Přivítejme tedy nulté, chcete-li nulové, roky (jen ne Františka Janečka!). Snad jeden od druhého nepojdou…


M a r d o š a