|
LIDOVÉ NOVINY Středa 10. září 2014 KULTURA 9
Skupina Zuby nehty vydává po patnácti letech odmlky nové album Kusy.
A kus vlastních zlatých časů se téměř dámské kapele podařilo přenést i na comeback.
Kapela Zuby nehty na albu Kusy navazuje přesně
tam, kde po vydání zdařilého titulu Loď odplouvá (1999)postupně zmizela za obzorem. Od té doby sice v různých sestavách s větším či menším počtem
původních členek vyzkoušela několik pódiových návratů, ale teprve nyní se odhodlala nahrávat.
„Impulzem bylo asi to, že Zuby nehty začaly víc hrát a vznikaly nové písně. Takový výbuch ze
všech stran. Ukázalo se, že fanouškům se nové věci líbí, že si je dokonce i prozpěvují. Pak už byl jen krůček k touze poskládat je dohromady
a zjistit, jak vypadá našemozaika po patnácti letech,“ vysvětluje zpěvačka, pianistka a autorka
většiny repertoáru Marka Míková v tiskové zprávě k albu.
Kdo měl Zuby nehty či Dybbuk,kapelu, která „Zubům“ předcházela,rád v 80. a 90. letech, ten
opravdu ocení i nové skladby. Nezměnila se totiž ani poetika, ani zvuk charakteristický důrazným
pianem, využitím dechových nástrojů a sugestivními vokály. Dokonce bychom mohli najít paralely mezi dnešními a staršími písněmi.
Třeba sen uplavat nebo uletět do nějakého smysluplnějšího světa,vyzpívaný ve Velrybách z alba Král vysílá své vojsko (1995)i v nové písni Dneska. Došlo dokonce i na další díl z cyklu skladbiček o postavě „Paní“ s velkým P.
Paní VI tentokrát „nejede v tramvaji a neuždibuje dorty potají“,ale „zírá na bednu / a zívá, už se
nezvednu“. Pocit samoty a bezvýchodnosti
ovšem zůstává stejný. Rozbitá realita
K nejsilnějším písním alba patří ta titulní a zároveň úvodní, s verši „tady přece bejvávalo okno, / a teď je na kusy, (...) tady přece
bejvávala cesta, kousek tudy,kudy jsme chodívali“. Z přesvědčivého,dojemného, originální
zkratkou vyjádřeného pocitu náhlého rozpadu jistot a bezmoci nad stárnutím všeho a každého až zatrne.Přitom nejde o prvoplánovou depresi, druhý plán textu snad nese naději, že kousků zmizelých
dobrých věcí se můžete chytat aspoň ve vzpomínkách. Produkčně se o desku postaral
Miroslav Wanek z kapely Už jsme doma, který pracoval už na albu Dybbuku Ale čert to vem! (1991)i na první desce Zubů nehtů Utíkej (1993). Místo pečlivého nahrávání po stopách dal Wanek přednost syrovějšímu záznamu co největšího
počtu nástrojů najednou metodou živě ve studiu. Lze tak sice objevit třeba drobná rytmická zakolísání,ovšem výměnou za živější,autentičtější náladu nahrávky. Jediná zásadní výtka by vlastně
mohla směřovat k tomu, co bylo výše popsáno jako klad. Zachování zvuku a poetiky zároveň znamená
absenci výraznějšího vývoje.Na soundu Zubů nehtů se příliš neprojevila ani další ze změn sestavy,
kdy vedle čtyř veteránek hraje nový baskytarista Jan Maxa, který nahradil Pavlu Slabou. Jenže ona
„nesoučasnost“ vůbec nevadí, naopak,je půvabná. Když si kapela dokázala vytvořit rozpoznatelný
rukopis, proč by se ho vzdávala.Dojem potvrzuje i samotná Marka Míková a mluví i za producenta:
„Je pravda, že jsme nehledali pro album nový zvuk, nechtěli jsme experimentovat, spíše jsme
zůstali věrni naší zubonehtí minulosti.“
Ještě že tak. Určitě i proto na desce neuslyšíme
byť jen náznak něčeho moralistického, matronovského. Dámy opět správně vyvážily poměr nostalgie a dravosti, promyšlenosti a hravosti. Protože stejně jako v každém správném pánovi zbývá
kus rozpustilého kluka, v každé sympatické dámě naštěstí zůstává stopa neodolatelně hubaté a zároveň melancholicky zasněné, pro kluky záhadné holky. Poslouchat desku Kusy připomíná setkání
s kamarádkou, kterou jste léta neviděli,
a teď s potěšením zjišťujete,že neztratila nic ze šarmu, který jste na ní obdivovali.
Zuby nehty: Kusy
Indies Scope, 2014
Celkový čas: 35 minut
Autor je hudební publicista
Zuby nehty se držet kusů života
|
|